Thasoss, 11.8. 2011
Hrát jsem začal na jaře roku 2010 (historie tohoto nicku se začala ale psát až od léta 2011), dozvěděl jsem se o ní ale nějakou chvíli předtím. Konkrétně když jsem se úplnou náhodou otočil na hodině informatiky a viděl tuto hru od spolužáka. Zeptal jsem se na název a tím celý zájem hasl. Neměl jsem v té době počítač, ba ani připojení k Internetu. Nedlouho poté však v tomto směru došlo ke zvratu. Několik minut jsem přemýšlel, kam bych se registroval, když už konečně mohu hrát! Vzpomněl jsem si na obrázek mantikory, který jsem onehdá viděl u spolužáka na monitoru. Ano, vzpomněl jsem si na Grepolis.
V té době jsem byl špunt sotva větší jak ten od dřezu, ale o mých ambicích se to říci nedalo, skrytě dosahovaly daleko větších rozměrů. Hra mě chytila, přečetl jsem si o ní snad vše. Nedá se přímo říci, že by mě někdo vedl, nato bych musel nejprve řádně komunikovat. Grepolis byl pro mne jakousi arénou, v níž jsem se potýkal se svými tehdejšími oponenty, kterými byla krom nekomunikativnosti i absolutní sociální neznalost. Lépe to vysvětlím na příkladu - dvojtečka v kombinaci s „D“ mě urážela, netušil jsem, že je to nějaký smajlík.
Pohltilo mě to. Troufnu si říci, že ten první rok jsem měl opravdovou závislost. Žil jsem v neustálém strachu o svá polis. Má všetečná průbojnost (drzost) ze mě také celkem rychle učinila hráče, který se prosadil v podvědomí ostatních. Snadno jsem se díky tomu dostával k do jisté míry vedoucím pozicím v alianci, což mě možná i zkazilo. Úplně kazit se to začalo ale od okamžiku, kdy jsem byl paralelně hráčem a členem Grepolis týmu. Zpětně uvažuji nad tím, že jsem nebyl dostatečně vyzrálý na to, abych se členstvím spojeným útokům dokázal čelit správně. Dobrá pověst, důvěra... vše fuč. Postupně jsem z ledasčeho začal vyrůstat, ledasco přehodnocovat, ledasco jsem přestal řešit, na ledasco jsem rezignoval. Je to hra. Je to hra a mnozí, kolikrát dvakrát starší lidé, si to stále neuvědomují. Grepolis mi díky své koncepci, která dává lidem možnost naplno odhalovat celkem reálný obraz jejich charakteru, ukázal již v dětství pravou tvář onoho dospěláckého světa. Dá se říci, že během jedné fáze své herní kariéry jsem z většinové míry svou pozornost upřel právě na pozorování lidí. Určité jevy, které se tu mnohdy, vyskytují, jsou opravdu podivuhodné. Ale jo, možná by mě ta psychologie nakonec i bavila.